Odlet z domu byl jakž takž. Byla jsem sama překvapená, ale nebrečela jsem při odjezdu. Na letišti jsem se měla setkat s další aupair, která letěla se mnou. Hlavně to mělo vliv na to, že jsem nebrečela když jsem se loučila s mamkou, taťkou a Jankou. Držela jsem se, protože jsem nechtěla brečet před ní. Bylo fajn, že nás letělo víc. Mohly jsme si povídat. Letěla jsem přes Frankfurt. 2 holky letěly z Frankfurtu dřívějším letadlem a my jsme měly letět o 2 hodiny po nich. Ale to byl pouze plán, naše letadlo mělo zpoždění a my jsme 4 hodiny čekaly na letišti. Nikdy v životě jsem nepila tak drahou vodu! Musela jsem si koupit půl litrovku vody za 3 eura. Ještě že mi maminka ještě dala s sebou eura. Bylo fajn, že jsem nemusela čekat na letišti sama, ale byla jsem tam s další aupair. Alespoň to víc utíkalo.
Na první fotce jsem už před naším letadlem. Před tím, které mě odveze do New Yorku. Letěly jsme asi 8 hodin, ze začátku jsem byla hodně unavená, tak jsem se snažila spát. Ale za námi sedělo malé dítě, asi tak 8 měsíců, které nebrečelo, ale vejskalo. A to cca 7,5 hodiny z celého letu. A jeho maminka mu nic neřekla, nehrála si s ním, nic. Jen seděla a koukala se asi z okna, nebo nevím... Všichni okolo byli vytočení, včetně personálu letadla. Ale maminka byla v pohodě.
Překonat takovouhle vzdálenost a jsem v Americe... Cesta letadlem ale docela utekla. Chvíli jsem spala, chvíli jsem se dívala na film, chvíli jsme si povídaly s Bárou (aupair) a taky jsme jedly :-)
A tady už se nám ukázala Amerika. Sledovala jsem, kde asi tak budu bydlet :-) Amerika nás uvítala krásným slunečným počasím.
Na letišti nás vyzvedli pracovníci agentury a odvezli nás do hotelu Hilton. Pokoj jsme měli po 3, byli jsme rozdělení podle oblastí, jak budeme ten náš rok bydlet, abychom se seznámili. Pokoje fakt luxusní. Postele veliké, každý den nám převlékali povlečení, uklízeli...
Školení začalo v úterý ráno. Školení, školení, školení... Pořád jen teorie. Moc mě to nebavilo. Bylo tam strašně moc němců a francouzů. Dokonce tam byli i kluci jako aupair.
V úterý večer jsme jeli na výlet do New Yorku. Jeli jsme autobusem. No, ještě že jsem za to nemusela platit, protože kdybych za to měla zaplatit těch 45 dolarů, jak ostatní museli, tak budu pořádně naštvaná. Já jsem dostala ten výlet zadarmo, protože měli v agentuře akci, že jsem se zaregistrovala v určitém termínu. Co se týče toho výletu, tak nás autobusem povozili po NY, pořád nám říkali, kdo ze známých kde bydlí a tak. Takže my jsme jen seděli v buse a fotili napravo, nalevo, dopředo, dozadu. Pak nás vysadili u výhledu na Statue of Liberty (Sochu svobody), tam nás vyfotili a zase zpátky do autobusu.
Poslední fotka je pokoj, který jsme měli na školení. To končilo ve čtvrtek před obědem. Od jedné si nás mohli vyzvedávat rodiny. Kdy si nás rodina vyzvedne jsme měli nahlásit do 8 ráno. Jenže já to nevěděla. Nemohla jsem se spojit s rodinou. Neodpovídali mi na smsky, dovolat jsem se nemohla, takže jsem začala být dosti nervózní. Na začátku školení nám vnutili koupit si za 20 dolarů specielní kartu na volání. Tam bylo bezplatené telefonní číslo, kde jsme pak zadali číslo na té kartě a nemělo nás to stát nic, tedy pouze strhnutí nízkých poplatků za to volání. Tak jsem ji použila, abych zavolala rodině. No a pak jsem zjistila, že mě to stálo asi 500 Kč z mého českého telefonu a plus tedy ta karta. Já totiž nevěděla, že nesmím volat z českého telefonu. Tím, že to bylo bezplatné telefonní číslo, tak mi to nedošlo. No, jaksi dost drahé zavolání, v kolik mě vyzvednou... No jo, chybami se člověk učí...
Když jsem čekala na to, než mě vyzvedne rodina, tak na mě dolehlo to, jak jsem daleko, že jsem daleko od rodiny, od všech. Dolehla na mě obava, jak to všechno zvládnu. Byla jsem hodně naměkko. Přišel mi email od mamky a já jsem brečela u každé věty, které mě psala. Email nebyl smutný, ale byl to první kontakt s domovem. Snažila jsem se nebrečet. Maminka mi psala, co lidí jí volalo a psalo a ptalo se, jak se mám. Moc vám všem za to DĚKUJU! Každý z vás ví, koho myslím...
Ale nakonec vše dobře dopadlo a rodina mě vyzvedla. Vyzvedl mě tatínek. Byla jsem hodně nervózní. Zbytek rodiny jsem už poznala, ale jeho ještě ne. Když pro mě přišla jedna pracovnice agentury, že už pro mě přijeli, tak jsem se celá rozklepaná vydala ven. Tam čekaly i další rodiny. Já ale nikoho ze své nové rodiny nepoznala. Tak jsem řekla nahlas svoje jméno a oni mi ukázali na jednoho pána. A on mi řekl: "Welcome" a objal mě. Bylo to moc milé. Vzala jsem si kufr a jeli jsme výtahem k autu. Ve výtahu se mě zeptal tatínek: "Tak co, česky nebo anglicky?" Tak to bylo vtipné. Já jsem mu ale řekla, že chci anglicky a když nebudu rozumět, jestli by mi to řekl v češtině. Cesta domů fajn, povídali jsme. Všechno nové, sleduju cestu, jsem zvědavá, kam to jedem...
Pak jsme přijeli domů. Můj pokoj je nádherný. Jsem nadšená. Holky nejsou ještě doma, jsou u doktora. Když přijedou, tak za mnou hned přiběhnou. Je to moc milé. Dostala jsem kytičku. Dárečky ode mně snad měly úspěch. Snad se líbily.
S mladší jsem si šla hned hrát s panenkama. Asi po 2 hodinách doma jsme jeli na jejich chalupu do Woodstocku. Je to asi 2 hodiny po dálnici. Tam jsme strávili prodloužený víkend. Ale už jsem se těšila do svého nového domova. Přeci jen těch změn bylo na mě hodně. Chorvatsko, jeden den doma, odlet, školení, chvíli u nich doma, chalupa. A už jsem taky chtěla vědět své povinnosti, co mě čeká a tak.
A dočkala jsem se :-) Holkám začala škola, mě povinnosti. Teď už vím, co kdy je, co mě kdy čeká. Ráno holky vypravuju do školy, střídáme se se sousedama při vožení dětí do školy. Vozím je 8 mil daleko, je to asi půl hodiny tam, půl zpátky. Musím projet přesně 20 semaforů :-) Dopoledne mám většinou volno, když jsou ve škole. Pak pro ně odpoledne jedu. Odpoledne pak trávíme společně, než přijede maminka domů. Pak mám volno. Je to všechno o domluvě, jak je potřeba a tak. Holky mají také kroužky, tak třeba s tou mladší jezdím každý týden na speech therapy. Je to fajn, je nějaká změna :-)
Moc všem děkuju, kdo na mě myslíte a kdo se za mě modlíte. Cítím to tu každý den. Když budete mít chuť, tak mi určitě napiště, jsem ráda za každý email co mi posíláte.
Děkuju hlavně mamince, tatínkovi, Jance, Davidovi a Ivče!
Žádné komentáře:
Okomentovat