Hoboken

 

Blízko mně se nachází Hoboken. Je to nádherný "městečko", městečko to v podstatě ani není... Je to hodně staré, krásné. Ne pořád jen mrakodrapy jako na Manhattnu. Hodně lidí bydlí v Hoboken. Je jednoduchá a rychlá doprava do New Yorku. Hostmam mi říkala, že když lidi dostudují, tak bydlí a pracují v NY. Když čekají první dítě, tak se přestěhují do Hoboken a dojíždí do práce do NY. Když dítě povyroste, aby šlo do školy, musí se stěhovat dál, protože tam nejsou školy. No stejně jako u nás satelitní městečka... Když jsem v Hoboken, tak stále potkávám maminky s malými dětmi. Těch je tam opravdu spoustu.

Ulice jsou krásné , ednoduše uspořádané. Je to fakt skvělý. Ráda tam chodím. Jednou jsem tam jela na kole. Je to asi hodina cesty podél vody. Nebo můžu jet Light Rail, což je něco jako metro. Tam jsem tak za 10 minut.

Další krásná ulice. Je to staré město. Hostmam mi říkala, že se sem přistěhovalo hodně Dánů, protože se v Hoboken stavěly lodě. Tak sem přišli za prací.

A je tu krásná univerzita. Je to přesně taková, kterou znám z filmů. Krásný budovy, studentský domy a tak. Dvakrát jsem si prošla celý areál. První fotka je vstupní brána do areálu a poslední fotka je asi rektorát, nebo něco takového...

 

Byla jsem v Hoboken taky ve dvou sborech. Ještě nevím, jestli budu hledat dál, nebo budu chodit do jednoho z nich. Ale ani jeden nebyl to ono... Ten první byl takový dost letniční, ale bylo tam hodně mladých lidí, lidi si se mnou povídali, bylo to fajn. Další týden jsem byla v dalším sboru, ale tam nás na začátku bylo asi 10 a věková kategorie 60 let a výš. Po začátku přišlo asi dalších 20 lidí, ale třeba děti tam byly jen 4. Jinak to bylo fajn. Bylo milé, že hned první písnička, která se zpívala, zpíváme se skupinkou u nás :-) Tak jsem se tam cítila jako doma :-) Pak si se mnou lidé povídali, bylo to fajn. Jsem ráda za každou příležitost si procvičit angličtinu. Uvidím, ještě zkusím najít nějaký další a uvidím, do kterého budu chodit po ten můj rok tady.

 

No a co se týče zvykání... Tak začátek byl těžký. Hlavně první telefonát domů. Já jsem se mu bránila, protože jsem věděla, že ho stejně celý probrečím. A bylo to tak :-( Ale já se za to nestydím :-) Já se za to nestydím, že jsem brečela. Je to přirozené, že když odjedete pryč, tak že se vám stýská po těch, koho máte rádi.

 

Další telefonát už byl lepší a lepší. Používáme s našima pro komunikaci Skype. Ať žije Skype! :-)

 

Zvykání bylo náročné, všechno bylo nové. Ale doufám, že už jsem si zvykla.

 

Včera jsem jela poprvé do New Yorku sama, vezla jsem tam starší holku. Jela jsem po Manhattnu, mezi samými žlutými taxíky. Jo a co je strašný, je tady podélné parkování a to já moc neovládám. Takže to se musím naučit :-) Ale cestu jsem zvládla, tak jsem na sebe byla hrdá.

 

Přeju krásný den do Čech :-)

Odlet a školení

 

Odlet z domu byl jakž takž. Byla jsem sama překvapená, ale nebrečela jsem při odjezdu. Na letišti jsem se měla setkat s další aupair, která letěla se mnou. Hlavně to mělo vliv na to, že jsem nebrečela když jsem se loučila s mamkou, taťkou a Jankou. Držela jsem se, protože jsem nechtěla brečet před ní. Bylo fajn, že nás letělo víc. Mohly jsme si povídat. Letěla jsem přes Frankfurt. 2 holky letěly z Frankfurtu dřívějším letadlem a my jsme měly letět o 2 hodiny po nich. Ale to byl pouze plán, naše letadlo mělo zpoždění a my jsme 4 hodiny čekaly na letišti. Nikdy v životě jsem nepila tak drahou vodu! Musela jsem si koupit půl litrovku vody za 3 eura. Ještě že mi maminka ještě dala s sebou eura. Bylo fajn, že jsem nemusela čekat na letišti sama, ale byla jsem tam s další aupair. Alespoň to víc utíkalo.

 

Na první fotce jsem už před naším letadlem. Před tím, které mě odveze do New Yorku. Letěly jsme asi 8 hodin, ze začátku jsem byla hodně unavená, tak jsem se snažila spát. Ale za námi sedělo malé dítě, asi tak 8 měsíců, které nebrečelo, ale vejskalo. A to cca 7,5 hodiny z celého letu. A jeho maminka mu nic neřekla, nehrála si s ním, nic. Jen seděla a koukala se asi z okna, nebo nevím... Všichni okolo byli vytočení, včetně personálu letadla. Ale maminka byla v pohodě.

 

 

Překonat takovouhle vzdálenost a jsem v Americe... Cesta letadlem ale docela utekla. Chvíli jsem spala, chvíli jsem se dívala na film, chvíli jsme si povídaly s Bárou (aupair) a taky jsme jedly :-)

A tady už se nám ukázala Amerika. Sledovala jsem, kde asi tak budu bydlet :-) Amerika nás uvítala krásným slunečným počasím.

 

Na letišti nás vyzvedli pracovníci agentury a odvezli nás do hotelu Hilton. Pokoj jsme měli po 3, byli jsme rozdělení podle oblastí, jak budeme ten náš rok bydlet, abychom se seznámili. Pokoje fakt luxusní. Postele veliké, každý den nám převlékali povlečení, uklízeli...

 

Školení začalo v úterý ráno. Školení, školení, školení... Pořád jen teorie. Moc mě to nebavilo. Bylo tam strašně moc němců a francouzů. Dokonce tam byli i kluci jako aupair.

 

V úterý večer jsme jeli na výlet do New Yorku. Jeli jsme autobusem. No, ještě že jsem za to nemusela platit, protože kdybych za to měla zaplatit těch 45 dolarů, jak ostatní museli, tak budu pořádně naštvaná. Já jsem dostala ten výlet zadarmo, protože měli v agentuře akci, že jsem se zaregistrovala v určitém termínu. Co se týče toho výletu, tak nás autobusem povozili po NY, pořád nám říkali, kdo ze známých kde bydlí a tak. Takže my jsme jen seděli v buse a fotili napravo, nalevo, dopředo, dozadu. Pak nás vysadili u výhledu na Statue of Liberty (Sochu svobody), tam nás vyfotili a zase zpátky do autobusu.

 

Poslední fotka je pokoj, který jsme měli na školení. To končilo ve čtvrtek před obědem. Od jedné si nás mohli vyzvedávat rodiny. Kdy si nás rodina vyzvedne jsme měli nahlásit do 8 ráno. Jenže já to nevěděla. Nemohla jsem se spojit s rodinou. Neodpovídali mi na smsky, dovolat jsem se nemohla, takže jsem začala být dosti nervózní. Na začátku školení nám vnutili koupit si za 20 dolarů specielní kartu na volání. Tam bylo bezplatené telefonní číslo, kde jsme pak zadali číslo na té kartě a nemělo nás to stát nic, tedy pouze strhnutí nízkých poplatků za to volání. Tak jsem ji použila, abych zavolala rodině. No a pak jsem zjistila, že mě to stálo asi 500 Kč z mého českého telefonu a plus tedy ta karta. Já totiž nevěděla, že nesmím volat z českého telefonu. Tím, že to bylo bezplatné telefonní číslo, tak mi to nedošlo. No, jaksi dost drahé zavolání, v kolik mě vyzvednou... No jo, chybami se člověk učí...

 

Když jsem čekala na to, než mě vyzvedne rodina, tak na mě dolehlo to, jak jsem daleko, že jsem daleko od rodiny, od všech. Dolehla na mě obava, jak to všechno zvládnu. Byla jsem hodně naměkko. Přišel mi email od mamky a já jsem brečela u každé věty, které mě psala. Email nebyl smutný, ale byl to první kontakt s domovem. Snažila jsem se nebrečet. Maminka mi psala, co lidí jí volalo a psalo a ptalo se, jak se mám. Moc vám všem za to DĚKUJU! Každý z vás ví, koho myslím...

 

Ale nakonec vše dobře dopadlo a rodina mě vyzvedla. Vyzvedl mě tatínek. Byla jsem hodně nervózní. Zbytek rodiny jsem už poznala, ale jeho ještě ne. Když pro mě přišla jedna pracovnice agentury, že už pro mě přijeli, tak jsem se celá rozklepaná vydala ven. Tam čekaly i další rodiny. Já ale nikoho ze své nové rodiny nepoznala. Tak jsem řekla nahlas svoje jméno a oni mi ukázali na jednoho pána. A on mi řekl: "Welcome" a objal mě. Bylo to moc milé. Vzala jsem si kufr a jeli jsme výtahem k autu. Ve výtahu se mě zeptal tatínek: "Tak co, česky nebo anglicky?" Tak to bylo vtipné. Já jsem mu ale řekla, že chci anglicky a když nebudu rozumět, jestli by mi to řekl v češtině. Cesta domů fajn, povídali jsme. Všechno nové, sleduju cestu, jsem zvědavá, kam to jedem...

 

Pak jsme přijeli domů. Můj pokoj je nádherný. Jsem nadšená. Holky nejsou ještě doma, jsou u doktora. Když přijedou, tak za mnou hned přiběhnou. Je to moc milé. Dostala jsem kytičku. Dárečky ode mně snad měly úspěch. Snad se líbily.

 

S mladší jsem si šla hned hrát s panenkama. Asi po 2 hodinách doma jsme jeli na jejich chalupu do Woodstocku. Je to asi 2 hodiny po dálnici. Tam jsme strávili prodloužený víkend. Ale už jsem se těšila do svého nového domova. Přeci jen těch změn bylo na mě hodně. Chorvatsko, jeden den doma, odlet, školení, chvíli u nich doma, chalupa. A už jsem taky chtěla vědět své povinnosti, co mě čeká a tak.

 

A dočkala jsem se :-) Holkám začala škola, mě povinnosti. Teď už vím, co kdy je, co mě kdy čeká. Ráno holky vypravuju do školy, střídáme se se sousedama při vožení dětí do školy. Vozím je 8 mil daleko, je to asi půl hodiny tam, půl zpátky. Musím projet přesně 20 semaforů :-) Dopoledne mám většinou volno, když jsou ve škole. Pak pro ně odpoledne jedu. Odpoledne pak trávíme společně, než přijede maminka domů. Pak mám volno. Je to všechno o domluvě, jak je potřeba a tak. Holky mají také kroužky, tak třeba s tou mladší jezdím každý týden na speech therapy. Je to fajn, je nějaká změna :-)

 

Moc všem děkuju, kdo na mě myslíte a kdo se za mě modlíte. Cítím to tu každý den. Když budete mít chuť, tak mi určitě napiště, jsem ráda za každý email co mi posíláte.

 

Děkuju hlavně mamince, tatínkovi, Jance, Davidovi a Ivče!

Nedělní odpoledne v New Yorku

 

Dnes jsme měly v plánu s další aupairkou z Čech, která bydlí blízko mě, že vyrazíme na pláž. Hlásili ale pršení a asi 10°C, tak jsme musely změnit plán. Jana chtěla jít do nějakého muzea, což mě se nechtělo. Nakonec jsme vyrazily do, ne na Empire State Building. Bylo hnusně a lilo, tak by to byla škoda peněz.

 

Když už jsem nebyla nahoře, tak jsem se vyfotila alespoň s modelem. Ale doufám, že se nahoru někdy podívám. Hostmam mi říkala, ať tam jdu někdy v týdnu a nečekám ty šílené fronty, které tam jsou o víkendech. Ale času mám na to ještě dost.

 

Pak jsme vyrazily na Times square a pak do Public Library v New Yorku. Byl to skvělý nápad. Tenhle víkend měli knihovnu otevřenou pro veřejnost, tak jsme si ji mohly projít. Tak pár fotek z knihovny.

 

A já tam taky byla :-) Vypadá to, že jsem stála na jedné, ale druhou nohu mám opřenou o schod :-)

 

Nádherná knihovna

 

A knihy...

 

Pak jsme se s Janou rozloučily a já se vydala do Macy´s. Už víckrát to nebudu absolvovat. Bylo to strašný. Pořád po NY potkávám lidi s jejich taškama, tak jsem si říkala, že tam musím zajít. Tak jsem viděla, ale stačilo. Víckrát už tam snad ani jít nemusím. Je to velikánský obchoďák se vším, ale strašně divně uspořádané, no prostě divné.

 

Pak už jsem jela domů, padla na mě nějaká podzimní únava. Všechno mě bolí, jsem unavená. Zítra mají holky prázdniny, tak budu muset něco ukuchtit. Odpoledne je music school, tak pojedem do NY. Pro změnu opět do NY. Je to ale kousek. Autobusem jezdím asi 15 minut, ferry tam jsem asi za 5 minut, ale cena tomu odpovídá. Bus mě stojí 3,20 dolaru, ale ferry 9, takže to nevyužívám. Autem tam jsme taky rychle. To ale já využívám jen když tam někoho vezu.

 

Díky za návštěvu blogu a přeju pěkný den :-)

První příspěvek z USA

 

Tak po 41 dnech konečně můžu přidat příspěvek na svůj blog. Konečně mi došel notebook. Celý měsíc jsem litovala, že jsem si s sebou nevzala ten svůj starý, ale alespoň mám jak komunikovat s našima.

 

První fotka, kterou vidíte, je výhled, který mám pár metrů od baráku. Na Empire State Building se dívám z okna kuchyně :-)

 

Tak co se týče ameriky, tak je to jiné... Je tu všechno jiné a když píšu všechno, tak tím myslím fakt všechno... :-) Ale že by to bylo něco, po čem bych toužila a chtěla tu zůstat, to ne. Takže kdo se bojíte, že se nevrátím, tak se toho určitě nebojte. Já tu jsem teda pořádný patriot a přezdívky typu američanka fakt nemám ráda :-) Beru to tu jako zkušenost a za 11 měsíců sbalím kufry, teda jeden kufr, a pofrčím do té naší krásné vlasti.

Tak teď co rodina... Moje hostitelská rodina je moc fajn, zejména rodiče. Je milé, když mi maminka říká "honey". Je fakt skvělá, jsem za to Bohu strašně moc vděčná. Tatínek je také moc fajn. To mě tu hodně drží, že vím, že nemusím čekat nějakého sprďana za nic. Je možná znát, že jsme evropané, tak si možná i proto tak rozumíme. Mám je moc ráda.

 

Můj pokoj. Tak pokoj je nádherný. Je asi tak veliký, jako mám doma, ale je moc pěkný. Když tu byla area director tak mi říkala, co by jiné aupairky za takový pokoj daly. Mám rovnou vstup na zahradu, ale tu nevyužívám, protože ta je společná pro asi 10 baráků a nic tam není. Ten východ používám jen když jdu pro poštu, protože nemusím obcházet celý barák a mám to 5 metrů. V pokoji mám svoji koupelnu, což je taky fajn. Jak jsem zjistila, není to samozřejmostí...

Tahle fotka je památník 11.září ve Weehokenu (kousek od místa, kde bydlím). Tyhle dvě "tělesa", nebo jak to nazvat, byly součástí dvojčat. Je to památník lidí, kteří tam zemřeli a hlavně 3 lidí, kteří tam zemřeli a bydleli tady u "nás".

Angličtina. Tak zdá se mi, že rozumím čím dál víc, je to lepší a lepší, ale to by asi nejlíp dokázali říct hostparents, jak jsem na tom. Ale jsou moc milý. Vůbec se nezlobí, když to potřebuju říct ještě jednou. Maminka mi říkala, že mluvím líp než předcházející dvě aupair a ať se vůbec nebojím, že se za ten rok naučím. Co si myslím, že je dobře, je to, že se nebojím zeptat. Když nevím, tak se prostě zeptám. A to i na cestu, v obchodě na cenu a tak. Jak mě naučila moje maminka:"Líná pusa, holý neštěstí". Tak tim já se tu řídím a mám pak dobrý pocit, že jsem to zvládla i v cizím jazyce.

 

Tady fotka pro taťku - takhle se parkuje v New Yorku :-)

Řidičák. V české agentuře mi říkali, že možná budu muset dělat americký řidičák, ale že to prý není tak strašné, že je to jen formalita. Přesto jsem ale doufala, že ho nebudu muset dělat. Z omylu mě však vyvedla po pár dnech maminka. Do 60 dnů pobytu totiž musím mít americký řidičák. Tak kdo mě zná tak je mu určitě jasné, co já začala dělat... Hned jsem si začala číst knížku na řidičák a začala se stresovat. Teď v úterý jsem vyrazila zkusit, zda to udělám. Nejdřív jsem si musela vystát frontu venku, pak frontu vevnitř, kde jsem jim odevzdala svoje dokumenty. Pak jsem přesla k další frontě, kde jsem zase odevzdala dokumenty, pak jsem šla stát další frontu, kde jsem pro změnu opět odevzdala svoje dokumenty a šla asi po 2,5 hodinách psát test. Ten jsem měla asi za 15 minut hotový, tak mi zase zkontrolovali dokumenty a poslali mě na další místo, kde je opět zkontrolovali a poslali mě do další fronty. Tam už je zkontrolovali pouze 2 lidi a po 4 hodinách jsem dostala AMERICKÝ ŘIDIČÁK. Tak jsem šťastná pádila domů, protože jsem měla už jet zas pro děti do školy.

Moc děkuju všem, kdo se za mě modlíte. Opravdu cítím, že tu na to nejsem sama. Pán Bůh mě provází každým dnem, každou minutou, kdy tu jsem. Kolikrát je to náročné, jsem tu dost sama, ale Pán Bůh mě opravdu posiluje a dává mi svou přítomnost každý den najevo. Jsem mu za to moc vděčná. Jsem moc ráda i za opravdové přátelé, které mám. Děkuju všem, kdo mi píšete. Určitě piště dál, ráda si přečtu a odepíšu.

 

Tady fotka pro strejdu Mirka - samý žlutý taxík :-)

Jeden měsíc takových změn nelze shrnout do jednoho příspěvku, tak jak si budu vzpomínat, tak budu přidávat. Budu sem i přidávat fotky, tak pokud budete mít chuť, tak sem občas zavítejte. Budu se snažit co nejčastěji aktualizovat, abyste měli na co koukat :)

 

Najdete mě na té fotce?

Přeju krásný den